To by jeden musel být přinejmenším na té úplně nejvolnější volné noze, nebo už raději v penzi, aby se nepohodlnému volovi vyhnul zcela. Na pracovišti s větším, no, taky asi i menším, kolektivem se mu nevyhnete nikdy. Navíc s takovou OSOBOU musíte občas i úzce spolupracovat, z čehož bohužel není úniku, pokud nechcete dostat padáka, neboť vůl většinou neposkvrněn zůstává.

Pije nám v práci krev jedna baba, nic neumí, nic nechápe, pomalá, neschopná, ale ve vedení. Hotové neštěstí.
Jestli teda chcete přijít s nějakým dobrým nápadem, pište si po večerech „můj milý deníčku“. Máte-li vztek, protože nemůžete prosadit názor, který s vámi sice všichni tiše sdílejí, ale hlavně čekají na správného hlupáka, dobrovolně lezoucího do jámy lvové a pak ti samí při jeho neúspěchu prosadit lepší řešení jen řeknou, „…tak si to tak neber, klídek…“, vzdejte to. Můžete se akorát nadechnout, vydechnout, no, hezky – nááádech, výýýdech… a nechat to tak, nejede přes to vlak.

Nejhorší je totiž následující zjištění, že vůl jste vlastně vy.
Ach jo, co teda s tím? Nejlépe změnit sám sebe, nebo nabiflovat další uklidňující zásady a recitovat si je tiše v koutku, jako třeba:
• Nic není problém.
• Na srážku s blbcem je třeba se připravit.
• Nenechte se vytočit.
• Špatná zpráva zabírá v hlavě místo zprávě dobré.
• Aspoň třikrát denně musíme sami sebe pěkně pochválit.
• To bude dobrý, neboj se, to bude dobrý.
• Jediný, kdo ti vždycky a spolehlivě pomůže, jsi ty sám…

Autorkou tohoto článku je Neva.