Celý den, jehož vyvrcholením bylo již zmíněné první pivko venku v letošním roce, začal neprozřetelným přeřeknutím se před mým čtyřletým synkem Martinem. „Když budeš hodný a bude pěkně, můžeme jít odpoledne na pivo“. „Tak jó“, odvětil a odešel do školky. Jenže nezapomněl. Když se po obědě vrátil domů jeho první slova zněla: „Tati, dyž je venku tak pekně, mušeme jít na to pivo, viď“. „No já nevím, Marťo, mám ještě celkem dost práce“. „Ale je tam kvásně, mušeme jít na pivo, já dam kofolu a šipsi“ nenechal se odbýt. A tak se i stalo. Dokončil jsem práci na projektu, závěr šel docela snadno, a tak bylo něco po druhé hodině a my se mohli chystat. Vypnul jsem kompl, práce na nové verzi programu DontForget musí hold do příštího týdne počkat.

Martin na kole, já pěšourem, jsme po chvíli dorazili do hospůdky známé pod názvem „Jedová chýše“. To bylo nejjistější místo v blízkém okolí, kde se dalo předpokládat, že bude možno usednout venku, neudit se vevnitř jako celou zimu, a zároveň tak venkovní pivní zahrádky oficiálně otevřít. Bylo horko, alespoň na slunku, a škopky nezadržitelně padaly do krku jako němci do krytu. Chápu, popsat se ten pocit hrdlem klesajícího zlatého moku prostě dokonale nedá, ale snad vám aspoň trochu vyschne při pohledu na následující obrázky. Bohužel jsem, při té rychlosti opuštění posádky, doma zapomněl trochu lepší foťák a tak nezbylo, než to celé zdokumentovat fotoaparátem mého Qteku 8310. Jak sami vidíte, fotí tento smartfoun naprosto otřesně (což po zmenšení fotek není naštěstí moc vidět), což je jeho možná ta největší a asi i jediná slabina. Ale co, lepší než drátem do oka.

Tři pivka a jdeme do dom. Sezóna je tu. Hurá, začalo jaro, salámy se zelenají …