Autorkou tohoto článku je Neva.

Když se dívám na ty žalostné tvary, posléze i do vlastního zrcadla, jímá mě jistá radost, že to se mnou není až tak zlé a odříkávám otřepané klišé – hlavně zdraví, i s nějakým tím špíčkem navíc.
Mejl však přichází v době, kdy se přece jen chystám na malé hubnutí. Po kolikáté už. Velké mi bohužel nejde. A cvičit se mi nechce, nechuť k upocenému týrání těla mi jde vyloženě bravurně. Ve skrytu duše malinko doufám, že s tím pomyšlením neválčím sama. Bitva s vlastní vůli je prostě nezvítězitelná. Kdo ji zvládá, má můj obdiv.

Už změna skladby jídla je velmi drastická, natož zmenšení porcí. Copak naše úžasné knedlo-vepřo-zelo se dá něčím nahradit? A rohlíky, chleba, majonézové saláty na svačinky, různé omáčky s knedlíkem bramborem … a bla, bla, bla … super česká a moravská jídla vůbec?

Malá naděje mi tak nějak svitla už vloni v létě. Jen ji realizovat.
Byla jsem pozvaná na zajímavou dovolenou v Itálii. Napadlo mě, že třeba jiný kraj a mrav mi pomůžou ony úžasné dobroty vymazat z paměti. Měla jsem totiž možnost poznat italské restaurační menu během ubytování ve dvou různých městech a zařízeních (1. týden 3hvězdičkový hotel, 2. týden menší rodinný penzion), ovšem s plnou penzí. „No potěš,“ říkala jsem si, „poznám sice něco jiného, ale s takovou dojedu dom tlustá jak bečka. Žrádlo od rána do večera.“
U prvního hlavního jídla jsem ovšem málem propadla panice, že dom dojedu spíš jako Twigi, neboť jestli se z toho, co vidím na stole, mám najíst, tak to spíš umřu hlady.

Jako předkrm se na obědy i večeře podávaly hlavně těstoviny s různými pastami, nebo mořskými příšerami, ale jen tak jako potřené, žádné vyjídání zbylé omáčky lžičkou. Pak následoval nejdřív honosný název, např. „steak na houbách“, ale na talíři si představte dvoumilimetrově tenký plátek masa, já bych ho tak ani neuměla rozklepat, s trochou šťávičky. Jako příloha zvlášť na malém talířku 1 ks bramboru, ano, slovy jeden brambor, a na dalším talířku „zeleninový salát“ v podobně 4 plátků rajčete, ano, slovy čtyři kolečka rajčete, posypaného trochou natrhaného hlávkového salátu.
Nevěřícně jsem zírala na přílohy a čekala přísun dalších talířů a misek, protože u nás je zeleninový salát, teda myslím u mě doma, plná mísa zeleniny, s cibulí (promnutou se solí), rajským, paprikou, salátovou okurkou, ledovým salátem, nebo čínským zelím, případně i s balkánem, no prostě, znáte to, kdo by podobný salát nedělal.

Jenže, když jsem snědla porci těstovin s těmi jejich skvělými pastami, hlavně tomatovou a sýrovou, tak už se člověk najedl. A i když si myslel, že ještě ne a má pořád hlad, tak čekáním na hlavní jídlo při sklence minerálky, piva nebo vína, se bříško jaksi ustálilo a když pak do sebe pojímalo tu skoro průhlednou placku masa a další pochutiny, tak jeden zjistil, že má fakt dost. Ale to nebylo všechno, „jaký si prosím dáte dezert, nebo je libo pudink či ovoce?“ – ptá se sympatický číšník a já, nafouklá jak balón, jen záporně kývu hlavou, protože říct, „no, no, no, gracie“, skoro ani nešlo.

V současné době si už konečně přepisuji do PC svůj autentický deník z cesty po Itálii, zejména ten jídelníček a přemýšlím o tom, že bych ho vlastně mohla nějak vmáčknout do svého jídelního programu, neboť má něco do sebe. Všechno je totiž hodně dietní a Taloši jsou vesměs štíhlí lidé. Musím se proto naučit řádně třískat tlučkem do masa a hlavně vyrábět ty báječné omáčky na těstoviny. Jestli máte někdo osvědčené recepty na ně, sem s nimi. Díky předem.

Autorkou tohoto článku je Neva.