Poslední komentáře

    No comments.

Patero malých poučení z dovolené

Letošní krátkou dovolenou jsem strávil (stejně jako v letech minulých) na jižní Moravě. Letos byla na řadě oblast kolem Uherského Hradiště. Ano tušíte správně, šlo zejména (ne jenom) o víno a jeho konzumaci v místních vinných sklepích. Jako odlehčení a taky jako vstup do pomyslného nového období (konec prázdnin chápu jako takový milník), vám dnes chci její průběh zprostředkovat tímto úsměvným vyprávěním s poučením. A pro někoho to třeba může být i inspirací k vlastní pouti do této lokality.

Poučení první – GPS ničím nenahradíš
Ač jsem byl na cestu do Uherského hradiště dobře teoreticky připraven, a to zejména studiem map papírových i těch online, byl jsem cestou nemile překvapen tím, jak se mýlím. Prostě jsem si neuvědomil, že pojedu po cestách českých a navíc v době prázdnin a již předem

avizovaných komplikací v podobě všude se opravujících komunikací. Cesty jsou opravdu po letošní zimě ve velice ubohém, nebojím se říci mizerném a místy až havarijním, stavu. Takže už po pár kilometrech cesty jsem narazil na první uzávěru a objíždku. Bohužel jich bylo více a zřejmě na pečlivě vybraných místech, aby řidiče neznalého místních poměrů dokonale zmátly a odvedly z předem vytyčené trasy. A jejich „skvělé“ značení tomu jen napomáhalo. No a když si manželka vymyslela, že chce zastavit na WC, přesně během projíždění objíždky, kdy jsem ani pořádně nevěděl kde jsem a vesnice dokola připomínaly spíše mongolské pastviny, bylo dílo dokonáno. Najít totiž v těchto končinách v 11 hodin dopoledne nějaké fungující sociální zařízení se ukázalo jako ošidný problém, který jsem nakonec vyřešil odbočením k, na tabuli avizovanému, hotelu. To jsem ale ještě nevěděl, že pojedu přes 5 kilometrů po téměř lesní cestě než tam dojedem. Ale aspoň, vychcáno – umyto a jedem dále. Teda spíše zpátky na hlavní resp. na její zástupkyni, tedy zpět na objiždkovou trasu. Ještě že mne příroda obdařila orientačním smyslem, ani to netrvalo dlouho a byli jsme zpátky. Pohoda, kvůli jednoho záchodu dalších 10 kilometrů, ale což, prdel si žádá své.
Než jsme dorazili do Uherského Hradiště bylo takových špekatých objížděk povícero a já byl již nadobro přesvědčen, příště už si místo svého Kvítka 8310 koupím něco co má zabudované GPS. Mapy, cedule, rady místních povalečů prostě nemůžou nahradit tu pohodu s GPS navigací.

Poučení druhé – zákony mnohdy vše jen komplikují
Tak jsme konečně dorazili na místo. Pěkný apartmán blížko centra Uherského Hradiště, trochu dál od městské části Mařatice, kde se mají nacházet sklípky. V zasklené zimní zahradě pěkného apartmánu „Dobrá naděje“ jsem vyměnil tenisky za sandálky (včetně ponožek, bo ty již žily vlastním životem) a vyrazili jsme s manželkou na jídlo směr Mařatice. „Tady asi nikdo nežere, jen se tu chlašče“, prohlásila Šárka po půlhodině hledání nějaké restaurace kde se vaří. Ano byl to problém, jež jsem nechápal, vždyť doma v Opavě nemusím jít ani 5 minut a restaurací hafo. A nakonec jako jediná otevřená, kde jsme také skončili, byla restaurace „Koníček“. Cenově poněkud nadstandardní, spíše vyšší průměr, ale už hodně dlouho jsem za svoje peníze nedostal tak pečlivě připravené a naaranžované jídlo opravdu skvělé, a na restaurace až vyjímečné, chuti. Prostě paráda a moje gurmánská huba si zase jednou pořádně pošmákla.

S nacpanýma grgolama jsme se vydali hledat vinné sklípky. Bohužel, než jsme je našli, tak jsme to dobré jídlo setřepali do spodních částí žaludku, protože jsme se toulali Mařaticema a sklepy nikde. Jsou totiž tak trochu schované východně od námi předpokládaného místa. A tak nás místní paní poslala zpátky ke Koníčkovi, a pak „… jděte důle, po tej kostkatici a tam sa zasa optáte…“. Krásné nářečí, česky to znamená „… jděte dolů, po té vykostkované cestě a tam se zeptáte…“. Bohužel tam nás čekalo nemilé překvapení již na začátku signalizované nápisem „Pondělí, úterý a středa – zavřeno“ hned na prvním vinném zařízení. A to bylo teprve pondělí večer. Po dvoukilometrovém výstupu uličkou plné sklípků jsme nenašli žádný klasický a otevřený sklípek, kde bychom mohli zažehnat svou žízeň, snad kromě jedné vinárny, což ale nebyl sklep v pravém slova smyslu. Opodál diskutující místní nám posléze vysvětlili, kde je zakopán pes. Naší milí zákonodárci ve snaze se přiblížit EU, „zdokonalili“ zákon a tak se již nyní těm drobným vinařům (kteří, mezi námi, produkují to nejlepší víno) nevyplatí ani sklípky otvírat a zpřístupňovat, jelikož by museli speciálně danit, mít sociální zázemí (čili hajzle pro tych ožraluv), kasu a spoustu jiných úžasných drobností úžasně ztrpčujících život jim i nám. A tak je jen hrstka odvážných, kteří vám sklípek otevřou a pár litříků prodají. Už vloni jsme u Znojma měli problémy, ale jednoho hrdinu jsme nakonec našli, ale letos, tak to už byl úplný konec sklípkařů v Čechách či spíše na Moravě. No tak to dopadá: dejte cypovi moc, on už se vám odvděčí…
A tak jsme nakonec museli vzít za vděk jen tou vinárnou, kde alespoň měli sudové víno. Ano byla celkem pěkná, ale sklípek je sklípek – ten se nahradit jen tak nedá. Takže co naplat, museli jsme se smířit s tím, že letos se do žádného klasického jen tak nepodíváme.

Tak mě napadá, pokud někdo z vás ví či zná a může doporučit konkrétní klasický sklípek (s dobrým vínkem) stále ještě přístupný nám smrtelníkům, či dokonce je jeho majitelem atd., budu velice vděčný a určitě jej příští dovolenou navštívíme. Díky!

Poučení třetí – zdání někdy klame
Druhý den ráno, poté co jsme si přispali, abychom vypudili zbytkový alkohol z krve, bylo v plánu navštívit nějaké ty okolní pamětihodnosti. Do oka nám padl Buchlov, asi nevýznamější hrad v okolí a také zámek v Buchlovicích nedaleko hradu. No spíše prý barokní vila, kterou nechal pán z Buchlova postavit své italské manželce, jelikož ji bylo na hradě zima. Podle obrazu to teda nebyla žádná svělá partie a já osobně bych jí určitě vilu nestavěl. On ano, ale i přesto prý záhy zemřela – asi umrzla. Buchlov byl pěkný, prohlídka celkem dlouhá, ale aspoň víte, že jste něco za své prašule dostali.

Další známé místo, které jsme určitě chtěli navštívit byl známý Velehrad. Ne, že bychom byli s manželkou nějak teologicky vázání na toto místo, spíše jen ze zvědavosti. První, co nás po příjezdu do obce Velehrad oba napadlo bylo: „… takové maličké to je, to v televizi to vypadá jako veliký plac …“. Prohlédli jsme si baziliku a mrkli i do podzemí. A to je tak všechno co tu můžete vidět, víc se už tady dělat nedalo. Stejně začalo pršet, studená fronta, a bylo vystaráno. Naštěstí déšť netrval dlouho a tak jsme zamířili do obce Buchlovice, omrknout již zmíněný zámek. Ale předtím, jsme se rozhodli trochu prozkoumat a omrknout okolí a tak jsme se trochu projeli autem, abychom si udělali obrázek o tom, jak to tady v okolí vypadá. Bohužel, (opět) vinou jedné totální uzavírky jsme poněkud zabloudili, a během hledání cesty zpět, jsme projeli opravdu „úžasnými“ místy. Vesničky kde lišky dávají dobrou noc (my říkáme: pěkné ďury), malé usedlosti, rozkopané cesty, krkolomné serpentiny, prostě „země nikoho“ a najednou má žene pronese (dnes již památnou) větu: „… to by mně zajímalo, kde tu chodí do Globusu…“. V tu chvíli jsem smíchy málem přehlédl naši odbočku a musel zastavit, protože jsem nebyl schopen se soustředit na další jizdu.
Ten den, v podvečer, jsme ještě vyrazili do centra Uherského Hradiště. Z mého mládí si jej pamatuji úplně jinak, tak jsem byl trochu rozladěn. Možná to bylo trochu i tím, že všude probíhaly nějaké práce, že jsme sa nakonec jen navečeřeli a vydali opět do Mařatic na víno – ostatně jako každý večer.

Poučení čtvrté – nikdy nejezdi na cizím kole
Na další den jsme měli v plánu provětrat špeky malou vyjíždkou na kole po okolí. Prostě udělat něco taky pro své zdraví. Nicméně moje prdel si to ještě dva dny pamatovala, ale postupně…

Ráno bylo pěkně a tak jsme se začali chystat. Mezitím se zatáhlo a hrozilo to deštíkem – normálka. Ale nakonec jsme vyjeli. Pod verandou jsme měli připravené dvě ojetá kola neznámé provenience v pokročilém stádiu rozkladu. Ostatně jsme na to byli připraveni jejich majitelkou a půjčovné stálo je čtyři pětky. Pneumatiky se po přezkoušení jevily jako silně podhuštěné. Když na to teď vzpomínám, zřejmě byla ta kola nahuštěna pro majitelku též zvanou „špilka“ resp. „reklama na anorexii“.
To nejhorší se ale projevilo až po nasednutí. To, že se z našich kol linuly podivné skřípavé zvuky tření kovu o kov a podobně, nebylo zas až tak naškodu, protože jsem alespoň stále mohl uchem kontrolovat, že je manželka ještě stále v závěsu za mnou. To nejhorší bylo, že obě kola neměla možnost nastavení výšky sedadla. Vzhledem k velikosti rámu a našim spíše menším postavám, byla jízda na těchto kolech opravdovým požitkem. Prostě jsem si připadal jako na kozlovi, jehož roh mám zastrčený v prdeli – nebo se o to aspoň pokouší.
Po několika málo kilometrech nám oběma došlo, že jestli nechceme večer u vína stát, budeme muset co nejdříve s výletem na kolech skoncovat. Byli jsme celkem daleko od našeho přechodného domova a tak jsme zvolili nejrychlejší trasu zpět (zas by se GPS hodila).

Do Uherského Hradiště jsme přijeli z opačné strany, ale naštěstí to není město nijak rozsáhlé a tak k apartmánu nebylo až tak daleko. Jenže zahřmělo a bouřka byla na spadnutí. Ve snaze zachránit se, jsme déšť přečkali v malém příměstském bufítku. Takový ten už zrána otevřený, aby si tam mohli závisláci dát pár startovacích panáků a zedníci pivo. Dal jsem si taky jednu slizkou desítku a jelikož už bylo po dešti a obloha zářila podvečerním světlem, zamířili jsme „domů“. Dojížděl jsem už prakticky ve stoje, jelikož po půlhodinové pauze v bufetu si prdel odvykla, a teď bolela jak ďas. Ani nevíte jak rád jsem to skvělé kolo odložil zpět pod verandu a s radostí spočinul na křesílku v zimní zahradě. A když se přidala i vůně linoucí se z kávy, kterou uvařila manželka, svět se hned stal krásným místem na zemi. A po kávě – jak jinak – směr Mařatice, směr víno.

Poučení páté a tedy poslední – co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek
Dovolená krásně a až příliš rychle plynula a zakrátko nadešel čas návratu. Naštěstí i počasí mělo asi po dovolené a tak, když jsme poslední den, v pátek, vstali z postele, uvítal náš pěkný lijáček. Vzal jsem svého Kvítka (Qtek 8310) abych omrknul jak to s počasím vypadá – pomocí snímků z meteorologických radarů. Bylo zřejmé, že fronta měla zpoždění, jelikož touto dobou měla být o 100 km východněji a byla by náš odjezd vůbec neohrozila. Jenže teď si fronta hověla přímo nad námi a bylo jasné, že domů se pojede v dešti. No nic. Když trochu déšť ubral na intenzitě, vyběhli jsme ven se zavazadly a šup do auta. Klíček do zapalování a … huf, buf, buf … trrrrrn. Felicie naskočila, jen ten prvotní zvuk těsně po zažehnutí motoru mě překvapil. „To se mi moc nelíbí“ řekl jsem maželce Šárce, ale nevěnovaje více tomu pozornosti vyrazili jsme z města.
Cesta byla hnus, nechápu jak někdo může v takovém počasí valit po ne-dálnici 120 a podobně. No jo, dobrovolní dárci orgánů…

A pak to přišlo. Otrokovice. Leje jak z konve. Stojím na semaforech, blikne zelená, rozjiždím se a najednou rachot jak hovado. Tak se rozhlížím, co za šílence s vytuněným autem nebo banda černooděných harlejářů to jede za mnou nebo snad vedle ? Až když zjišťuji, že intenzita zvuku je přímo úměrná mé akceleraci na plynu mi dochází, že nám upadnul výfuk. Věděl jsem, že výfuk zasluhuje opravit a chtěl jsem to v červnu udělat. Ale jaksi to nevyšlo. Ono asi opravdu platí, co můžeš udělat hned, neodkládej na zitra. Bohužel já se spíš řídil heslem: „co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna“. Takže, na nebližší odbočce jsem našel malý bar, kde mi naštěstí polední přiopilí hosté poradili, že nedaleko se nachází nějaký noname servis. Po pár minutách, jsme tam, za závistivých pohledů na naši tunningem prošlou Felinu, dorazili a to na poslední chvíli – před obědovou pauzou. Naštěstí místní pracovníci byli velice ochotní a slíbili opravu přednostně, jen co se vrátí z oběda. A opravdu. Po asi hodině strávené na vlakovém nádraží Otrokovice, přesněji v přilehlé restauraci s výhledem na muzeum vlakových souprav – pardon já netušil že to ještě běžně jezdí – se ozval telefon s tím, že naše vozítko je již připraveno. A tak jsme, po sice trochu infarktovém intermezzu, opět nasedli a pak už v pohodě dejeli do naší rodné Opavy.
Ono není nad doma udělanou kávičku, kterou jsme si spokojeně vychutnali a večer taky něco odčepovali z v Mařaticích naplněných demižónů. Není nad happy-end.

11 komentáře(ů) Patero malých poučení z dovolené

Napsat komentář

Můžete použít tyto HTML tagy

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>