Když jsem vešla do malostranské hospody U sedmi Švábů, seděl Mirek Topolánek už u stolu. Čekal určitě na mne a popíjel, soudě dle lístku, třetí pivo. „Tak co Mirku, můžu ti tady tak říkat ne“. „No jó, práci sem netahej“. „Tak Mirku, co mi k tomu můžeš prozradit?“. Mirek mi ukázal vztyčený prostředníček a já pochopila, že jsem jednička (a samolibě se začala usmívat, pozn.red.). „Ty jsi prostě jednička“, řekl, „… jak jsi to zase objevila? No fajn, ale nečekej, že ti to jen tak vyklopím. Dobře, přiznávám, už nějakou dobu se o tom vedou, spíše jen kuloární, diskuze v uzavřeném kruhu lidí“. „Takže je to pravda?“, odpověděla jsem, „to je celkem šokující? Až se to dozví lidi, tak to bude mazec, že jim to zase skrýváte…takový malý Mnichov co?“. „Kurva, Sabino, ty ses asi pomátla. Jestli uvidím jenom řádku z tohoto našeho rozhovoru v novinách tak přisahám Bohu, že tentokrát tě někdo zastřelí doopravdy“. Ve dveřích se objevila postava Jirky Paroubka. „Čau Juro, přisedni, Sabina mě nasrala, doufám, že máš pro mě lepší zprávy?“, řekl Mirek a podsunul Jirkovi židli. „Ahoj Sabino“, pozdravil Jirka a otočil se k Mirkovi. „Ty vole, Míro, zdá se, že někdo profláknul náš záměr se Slováky. Vlček říkal, že se ho jakási baba vyptávala, kdy že prý bude na pořadu schůze to sjednocení“. „Klid“, odpověděl Mirek, „tady Sabina si zase hrála na inspektora Clueso…“. Nečekala jsem, a položila tutéž otázku Jirkovi, než se stihle nalít pivem. „Sabino“, odpověděl Jirka, „je zřejmé, že tu někdo porušil zákon a zveřejnil utajované skutečnosti, jako vždy pár dní před rozhodnutím. Ale my zvážíme možnost podání trestního oznámení… jéžiši, co to melu, vždyť jsem v hospodě… prostě je to tak, ale, do prdele, nikomu ani muk…“ – „… jinak bude po ní, to už jsem jí sliboval“, doplnil Mirek. Bylo jasné, že z těch dvou už dnes nic nevymáčknu.

Hned o kousek dál, v jiné hospůdce, jsem měla sraz s ministrem pro místní rozvoj Jiřím Čunkem. Dorazila jsem s malým zpožděním a Jiří už proléval hrdlem osmou borovičku. „Dobrý den“, řekla jsem. „No nazdar“, odvětil Jiří a dodal: „doufám, že dneska nebudeme kydat hnůj a necháme ty mé prachy stranou, Sabino?“. „Ne nebojte, dnes se vás chci zeptat, co říkáte tomu plánu na znovu-sjednocení čechů a slováků?“ „Ach do řiti, to jste si zas vybrala téma…“ Pak jsem jej seznámila s tím, co všechno už vím a co jsem se před malou chvílí dozvěděla od pánů Topolánka a Paroubka. Byl zjevně zaskočen. „…fajn, tak jo, ostatní ať si kecají co chcou, ale mi osobně se představa integrace východoslovenských Romů moc nelíbí. Co moc, vůbec. Ale lhal bych, kdybych nepřiznal ony plány. Víte, už pár týdnu mi na stole leží plány na nové rozčlenění republiky“. „To je pro mě nové“, řekla jsem zvědavě. „I pro mně“, řekl on, „víte, počítá se s rozdělením na menší územně správní celky. Zajímavé je třeba i to (škyt), že samospravné by mělo být i území tzv. Valašského království, to na Moravě, a taky „Zahorie“ na Slovensku. Zní to elitářsky, ale tak praví návrh“. To mě celkem šokovalo. Tak zásadní změna územního uspořádání a navíc tak, no řekněme, diskutabilní, přinese jistě řadu odpůrců. Už jsem věděla, koho musím určitě s diktafonem navštívit.

„Tož vitajte u nás, dáte si slivovicu nebo něco silnějšího (ha,ha ha)“, přivítal mne nekorunovaný král Valašského království Bolek Polívka. Jeho červený nos mě nenechal na pochybách, že on sám dnes již ozdravnou kůrou (slivovice-klobása-slivovice) prošel, možná i víckrát. Postupně jsem mu všechno řekla i když některé detaily, které by mohly být špatně interpretovány, jsem zamlčela. Důraz jsem kladla na ono nové uspořádání. „Co teda říkáte tomu, že by Valašské království bylo v budoucnu státním útvarem, jako třeba Slezsko?“ „Tož kurňa, to fakt nevím, kde ste taků volovinu slyšela? To jako že bych musel do práce a robit toho…prezidenta?“, zachraptěl. „Prezidenta ne, jen by jste měl všechno na papíře, černé a na bílém a nikdo by už nemohl kecat, že si na království jenom hrajete, byl by to uznávaný státní útvar“. „Co je komu do teho, do řiti, či ja chcu robit? Ať robí kdo musí, tož né? Ja sa chcu už jen válať tu na tom dvorku s koňama a co je mi do útvaru. Mě neserte bo sa neznám. A ten slovák, jak sa to menuje, Fičo, mi tu pak bude chlastat najlepšů slivovicu, ani omylem, děte do prdele než sa naseru – to sa pak fakt neznám.

Do Bratislavy, kde jsem měla neformální schůzku se slovenským premiérem Robertem Ficem, jsem přijela na čas, ale o den později. Čísla nikdy nebyla mou silnou stránkou. Naštěstí byl Robertko vstřícný a přijal mě k večeru ve své pracovně. Vzala jsem si krajkované šaty s větším výstřihem, snad bude vstřícnější. Pan Fico mě přivítal ve své pracovně v ležerním oblečení od Addidasu. „Dobrý večer, pán Fico“, začala jsem s náznakem slovenštiny v řeči. „No vitajte, sadnite si u nás, nejlepšie bude, keď si sadnete tuná“ a ukázal na svůj klín. Trochu jsem znejistěla a zčervenala, snad ten výstřih není zas až tak velký ne? „Také pekné mačiatko nebude predsa sedieť na obyčajnom kresle, no nie?“ Snažila jsem se ignorovat jeho náznaky sexuálního obtěžování a vše, co jsem se zatím dozvěděla, jsem mu řekla a pak se ho zeptala, zda mi to může potvrdit a nebo vyvrátit. „No, pozri Sabina, potvrdit ti môžem len to, že sa mi práve „potvrdil“ hen-ten medzi nohami…(ha,ha,ha). Ale dobre, je pravda, že niečo sa chystá. Keby si nebola taká peknučká, veľké guľové by som ti prezradil. No ak tu so mnou ostaneš cez noc, ver tomu, že ti prezradím hocičo, len nesmieš veriť všetkým somarinám, ty moja malučká rezavučká macička“. A tak jsem se raději rychle zdekovala a honem zpátky do Čech, na mou poslední návštěvu, na Vysočinu.

Na vysočinu, do kraje kde již delší dobu žije bývalý premiér a stále velice vlivný a informovaný člověk a prognostik Miloš Zeman, jsem dorazila hned za rozbřesku. V obci Nové Veselí, kde Miloš, i se svou doleva (jak příznačné) o 15° nakloněnou hlavou, bydlí, se zrovna otevíral místní Konzum a u něj stál ve frontě natěšený Miloš. Stroze mne požádal, abych přišla kolem oběda, že poklidí a dá se tak nějak „dokupy“. Když jsem tam ale před polednem dorazila, byl už namol. Když otevřel dveře a já vešla, málem upadl, když chtěl zavřít, a tak jsem si oddechla, když se zkácel do křesílka. „Dobrý den, paní redaktorko“, začal, „doufám, že vaše inteligence nezůstala doma, abychom se měli o čem bavit?“ pravil a pak mne počastoval ještě několika jeho slavnými bonmoty jako: „Becherovka je příjemný požitek, ať už v deset ráno nebo pozdě večer“ nebo „už několik měsíců nečtu noviny a díky tomu jsem duševně zdráv“. Pak jsem mu pomaloučku vysvětlila o co mi jde a co všechno už vím. Možná až příliš pomalu, protože se Miloš mezitím ožral jak prase a už téměř nemohl mluvit. Takže jsem ho nechtěla zatěžovat filozofickými úvahami o možném dopadu znovu-sjednocení Československa, a položila mu jednoduchou a přímou otázku. „A co vy, Miloši, jste tomuto plánu nakloněn?“ Miloš mi odpověděl, „Podívejte se, paní redaktorko, je nešťastná země, která nemá inteligentní novináře. Kdybyste se pozorně podívala, určitě by vám byla odpověď na tu vaši přihlouplou otázku jasná. Ano, jak vidíte, jsem této myšlence nakloněn, navíc doleva“. Další Milošovy výrazy jsem ponechala raději bez komentáře a znechucená se vracela zpátky do Prahy přemýšlet, jak tu bombu sepíšu a jak budou všichni z redakce čučet jak si zadělávám na Pulitzerovu cenu.