Rubriky:  

Ale jak říkám, čas byl rychlejší a na záchodovou siestu prostě nezbylo a já chtěl být v Globusu jako vždy, ještě před otvíračkou, abych předběhl důchodce a vyhnul se frontám u masaře. Ve spěchu jsme opustili domov, nasedli do auta a fičeli ke škole, neustále zdržováni ranním provozem a neschopností svátečních řidičů, kteří jen nedávno oprášili své stroje po mírné zimě a teď se srali mezi nás otrlé. Nic naplat, dneska to prostě bude o něco delší, řekl jsem si, a přestal si kazit pěkný den. Ke škole jsme dorazili na čas, právě zvonilo, a tak na dlouhé loučení nezbyl čas a já si to hrnul dál, do supermarketu. Cesta byla v pohodě, jen mě nějak začal víc pobolívat ten bachor, chvíli nic a za chvíli zas takové malé křeče nebo co. Ale na to jsem zvyklý a hned na parkplacu před Globusem si zapaluji svou snídani. Nikotin se začal vstřebávat ale namísto obvyklého uvolnění krajiny břišní, přišel pravý opak. Chvíli jsem se svíjel a pak to polevilo a já se i s košíkem na kolečkách a modrou nákupní taškou postavil před otáčecí dveře, kterým říkám mlýnek, abych si zajistil výhodnou startovací pozici před nedočkavými důchodci, kteří se již blížili ze zastávky trolejbusů.

Najednou nás tam bylo plno. Někteří už nedočkavě tůrovali vozíky a čekali na otevření dveří. Já čekal připraven vyrazit mezi prvními, než se mlýnek ucpe a zastaví. Vevnitř něco houklo, přišel nějaký pán a zapnul stroj. Mlýnek se dal do pohybu a já využil nepozornosti nejbližších čekatelů a vrazil i s košíkem dovnitř. Jen tak tak se mi povedlo opustit dveřní prostor a cvakavý zvuk mě nenechal na pochybách, že důchodci, podle předpokladů, mlýnek ucpali. Jejich motorika již prostě není schopna plynulého pohybu a sledování obvodové rychlosti lopatek mlýnku, a tak buď narazí do přední části, když jdou příliš rychle, nebo je to nakopne zezadu. Výsledek je ale vždy stejný, na několik sekund zcela zablokované dveře a dohadování se, kdo že za to vlastně může. Ale to už jsem si to pelášil vstříc svému nákupu. Z kapsy jsem vylovil svůj chytrý telefon a spustil aplikaci, která mi slouží jako nákupní lístek, takový seznam jenže ne na papírku, ale digitální. Sice se někteří divně dívají, proč pořád držím mobil v ruce ale možná netuší.

U regálu s masem ještě nikdo nebyl a já tak nebyl nucen vystát nenáviděnou frontu, která se tu už za chvíli vytvoří. Paní prodavačka mi požadovanou flaksnu masa zabalila a jelo se dál, salámy, zelenina, regál s kávou, čaj. Sehnul jsem se pro jakýsi zelený čajík ve spodním patře a když jsem podřepnul, stalo se to. Z relativně mírné bolesti podbřišku se rázem stala vražedná a palčivá bolest doprovázená nevídaným tlakem na svěrače. Tak to je v prdeli, zaklel jsem, a opřel se o svůj vozík a čekal, až to nejhorší pomine. Trochu ano, ale i tak to bylo ukrutné. Teď už jsem věděl, že ten ranní spěch, bez času vymezeného na vyprázdnění střev, mi dá svinsky zabrat. V okamžiku mírnějších bolestí jsem se přesunul k dalšímu regálu, ale po pár sekundách jsem byl atakován znovu, s ještě větší silou. Zatnul jsem zuby jak prvorodička a snažil jsem se to rozdýchávat. Hlavně na to nemyslet, dodával jsem si odvahy, ono to zase přejde.

Jenže nepřešlo. A co víc, bylo to ještě horší a horší. Představa, že budu chodit v posmolených riflích po Globusu mě po několika dalších minutách přinutila k rezignaci a bylo rozhodnuto. Musím na záchod. Ale kde? Záchody jsou, jak užasné, až za pokladnami a pochybuju, že se mi podaří dokončit nákup a až pak si odskočit. V tom samém okamžiku jsem rychle začal řešit problém, kam tedy s košíkem. Zavrhnl jsem variantu částečného nákupu a nakonec se rozhodl, že vozík nechám v uličce vedle vín a chlastu, kde nechodí zatím moc lidí. Na hajzlíku se nezdržim dlouho a vzhledem k tlakům to bude jen mžik. Tak se stalo a já vyrazil bez vozíku k pokladnám, volně prošel a připosranou chůzí se snažil co nejrychleji dostat na WC. Představu, že by bylo zavřené nebo obsazené jsem si nepřipouštěl. Čím blíž jsem záchodkům byl, tím větší kontrakce. Rozrazil jsem dveře, nikde nikdo, a zasedl na trůn.

Mohl bych vám to teď zprostředkovat obrázky a nebo zveřejnit i zvukový záznam, to byste ještě možná přežili. Ale pachová stopa se zatím nedá kabelově přenášet, naštěstí. Soudě i podle reakcí příchozích to nebylo nic moc, ale já byl rád že už sedím na prdeli. Jen to pořád nějak nešlo zastavit a epizody křečí střídaly klidnější pasáže a já se jen modlil, aby mi vyšel papír. Nevím jak dlouho jsem tam nakonec zůstal, ale pravdou je, že už mě i prdel bolela z toho sezení, takže asi trochu déle, nicméně jsem vyšel jako nový člověk. Tu úlevu si ani možná neumíte představit. Střeva byly prázdné a já se rychle vydal zpět ke svému košíku.

Musel jsem zase projít vstupem a pak jsem to stočil k regálům s vínem, kde jsem zanechal vozíček. Ještě jsem si všimnul solidně se rozrůstající fronty na maso a s úsměvem pod vousy jsem si v duchu mnul ruce, že tam nemusím stát. Za chvíli jsem už byl u vinného regálu, ale koukám, vozík nikde. Sakra přece nejsem dement, tady jsem ho nechal. Ale nebyl tam. Ještě jsem prozkoumal blízké okolí ale nic, žádná stopa, prostě zmizel a nebo ho nějaký popleta vzal místo svého. Ještě jsem rozšířil trochu akční rádius, ale košík prostě zmizel, jaká záhada. Nuže, co teď, řeknu vám, bylo mi celkem dost trapně. A v tu samou chvíli mě polilo horko při představě fronty na maso při opakovaném nákupu. Jenže co naplat. Nemám-li domů přijet s holýma rukama jako naprostý imbecil, musím znovu ven, pro košík, a všechno si to zopakovat ještě jednou. Vybral jsem si jinou pokladnu a vyšel ven, před Globus. Tak nějak automaticky jsem vytasil cigárko, ale pak jsem se zastavil. Představa, že mě zase pokrůti byla natolik silná, že jsem si raději nezapálil – tomu říkám Nikoret. Vytáhl jsem desetikačku a vybral si košík – můj žeton, který používám místo mince, skončil bohužel v prvním vozíku. Nechal jsem se vcucnout teď už poloprázdným mlýnkem a vydal se úplně stejnou cestou jako poprvé na svůj druhý nákup.

Vystál jsem tu zatracenou frontu a jako že nic jsem si objednal stejné maso jako předtím a paní na mě hleděla, jak na zázrak. Zřejmě jsem ji přivodil takové malé deja-vu (čtěte dežavi i když to možná deža neví). Všude už bylo plno lidí a jen doufám, že mi někdo neodečítal ze rtů co si pro sebe mumlám. Břicho ještě trochu bolelo, ale naštěstí už to byl jen slaboučký odvárek toho zážitku předtím. Všechno jsem nakoupil a vybral si už třetí a opět jinou pokladnu, jen pro jistotu a taky jsem se celkem styděl. Fronta byla i u pokladny a tak nebylo o tiché kletí nouze. Pak ještě nakoupit nějaké noviny a cigára v trafice. Už jsem se viděl venku, kde už konečně ta potupa a trapnost navždy skončí. Rozjel jsem se se svým druhým košíkem ke mlýnku, už jsem se viděl mimo budovu a pomalu jsem do něj najížděl, když vtom se ozval globusácký plechový rozhlas: „Prosíme návštěvníka, který postrádá svůj nákupní vozík se zavěšenou modrou taškou, aby se dostavil do oddělení drogerie. Opakuji, prosíme…“. Ale to už jsem byl celý rudý venku. No nic, řekl jsem si, chuj s taškou, bude to muset vejít do igelitky a zapálil si cigáro…