Rubriky:  

A přitom to ještě v listopadu vypadalo, že zima bude. Byl teprve listopad a my už se synkem sáňkovali a blbnuli. Sice sněhu napadlo jen okolo 15 centimetrů, ale alespoň byl. Pak přišel prosinec a s ním jen holomraz a sníh nikde. Že na horách, dobře, ale když já chci sníh tady, dole, u nás v nížině. Vždy tady byl a najednou je to nedostatkové zboží. Ovšem jako reálný optimista doufám, a stále sleduju předpověď počasí, že alespoň únor něco málo přinese – alespoň co by se za nehet vešlo a děcku trochu radosti z nových bobů udělalo. Jistě, byli jsme za sněhem. Pár desítek kilometrů od domova, ale nebylo to ono. Vichr byl tehdy zrovna… no jak na větrné hůrce, sníh technický a tvrdý a když malý Martin sebou při asi třetí jizdě švihnul o zem, bylo vymalováno. Solidní monokl od „kyprého“ sněhu, pár minut breku a pak rezolutní: už nechci. A tak jsme ho alespoň s manželkou vozili na sobě, ale po prdeli, jelikož boby byly najednou stupidně malé a naše prdele neměly šanci – a i kdyby, jistě by zmrzlá umělá hmota dostala pořádně zabrat a nové boby bychom zničili. Tak jsme chvíli prdelovali a pak, zmrzlí jak sobolí hovno, šli raději na čaj. Bez rumu, bohužel, neb mě čekalo ještě 35 kilometrů damoj.

To mě nutí k zamyšlení, zda se mi to jenom zdá, a nebo opravdu byly zimy lepší když jsem byl ještě malý snopel? Možná ano, ale i moje máti mi vyprávěla, že za dob jejího mládí byly zimy zase ještě daleko větší a lepší, a jak že musela chodit jen v onucích do školy „brodíce“ se závějemi sněhu. A taky říkávala, že její maminka, tedy moje babička, ji říkávala, že za jejího mládí to bylo ještě horší. Tak vám nevím, možná to má něco společného s vnímáním reality v tom či onom věku. Tak například, když dnes přijdu na staré místa, kde jsem jako malý kluk trávil volné chvíle, přijde mi najednou všechno tak malé. A možná u počasí je tomu naopak. Pamatuju velké a hluboké závěje, šílené mrazy. Ale není to jen iluze? Jistě, –30°C na teploměru by iluzí být nemělo, ale utkvělá představa o hromadách sněhu už vnímáním „v mládí“ vytvořena již býti může. Každopádně, kdyby měla babička pravdu, bylo by na začátku minulého století taková zima, která je snad jen na sibiři. Ale něco na tom bude, ostatně všechna extrémní minima v měsíci lednu jsou evidována v 18. a 19. století a jen pár ve století dvacátém (kompletní přehled pro všechny měsíce najdete zde).

No, trochu jsem se cestou domů z modřinového bobování zamyslel, ale už jsme minuli tabuli Opava a tak musím o něco zpomalit. Jsme doma, naložím se do teplé vany a tak trochu se přitom vracím o dva roky zpět. To byl ale leden…
Na vánoce nic, ale pár dnů před Silvestrem se nad Středozemním mořem zformovala solidní tlaková níže, nabrala vodu a hnala si to přes Slovensko a Moravu dále na severovýchod. Byl čtvrtek odpoledne a pomalu začínalo sněžit. Sice drobně, ale postupně čím dál víc a houšť. Zvedl se i solidní vítr a na cestách začalo být veselo. V Praze ještě v té době měli pozdvižení z těch pěti centimetrů sněhu, co spadlo nedávno a zřejmě jim totálně ucpalo magistrálu. Zato Moravu začaly zasypávat přívaly. Ještě večer to nevypadalo extrémně a my se s manželkou chystali ráno na velký předsilvestrovský nákup do Globusu (čau Víťo) a tak jsme spisovali co a jak. A venku byla čím dál větší mela.

Když jsem se ráno probudil, bylo ticho. Zvláštní a nezvyklé ticho a ve všední den. Mrknu k oknu a už závěj na parapetu říkala, že to dobré nebude. A nebylo. Venku zuřila paní Zima s plnou parádou, že nebylo pořádně ani vidět na vedlejší barák. Auta nejezdila, jen někdo ve vedlejší ulici se snažil o vyjetí, ale marně. Ohlédl jsem se na ženu a povídám: do Globusu nejedem, nejsem blázen. A nechali jsme to na jindy a dobře jsme udělali. A jelikož už doma nebylo nic k snědku, rozhodli jsme se udělat si malou zimní vycházku a stavit se na oběd do restaurace. Po pár minutách nás chození přestalo bavit. Jak u nás říkáme, byli jsme celí zasraní od sněhu, kosa jak cyp a tak jsme raději otočili a zamiřili do prázdné restaurace. Tam nám ze zbytků (jelikož zásobování je taky jenom auto co jezdí po cestě) něco uvařili a my šli spokojeně domů. Druhý den ráno už skoro nesněžilo a alespoň hlavní cesty v městě byly protaženy. Jen ten, kdo zaparkoval v postranních uličkách, měl ještě pár dní smůlu. Tehdy napadlo skoro 40 centimetrů sněhu, což je na Opavu pořádná porce, ale vítr místy vyfoukal až skoro dvoumetrové závěje. Tak jsem vzal prostě lopatu a jako každý jsem si šel odhrabat svoje auto, abychom mohli do Globusu. To byla panečku zima, a ten sníh vydržel až do půlky února…

Už skoro studená voda ve vaně mě probírá z letargie. Ale ještě v závěru stihnu jednu myšlenku. To by mě zajímalo, jak si to ty hovádka z technických služeb představují. Je od nich pěkné, že protáhnou silnice, ale všechen ten sníh nahrnou na stranu a zahrnou tak všechna auta na pakrovacích místech podél cesty. Metrová bariéra zmrzlého sněhu je tvrdý oříšek i pro zdravého jedince (zvláště když nechcete při odhrabávání toho svého vozidla naházet ještě více na sousední vůz) ale ještě dnes se divím, jak všichni ti invalidé, kteří tu mají vyhrazeno parkování, do svých aut nastoupili a jak s nimi odjeli. Já si svoje odhrabal, ale oni… no příště se musím dívat. Tímto zdravím Technické služby a rád bych je požádal o zapojení mozku při své práci. Díky, Dežo.

Motto: jediné, co odlišuje genialitu od hlouposti je to, že genialita má svoje hranice.